MS 2010 - ¡Que viva España!

Tak máme za sebou měsíc fotbalového šílenství, které včera vyvrcholilo posledním finálovým kláním mezi Holanďany a Španěly, jejichž vítězství přivedlo do extáze celou Cala Ratjadu (a celé Španělsko samozdřejmě)
Vlastně jsme si tu užívali extázi hned dvakrát. Ta první se konala již ve středu, kdy Španělé nastoupili proti Němcům, aby se rozhodlo, kdo bude bojovat o zlato. Cala Ratjada se vzhledem k vysokému zastoupení německé národnosti v populaci zapojila více než jiná města. Příznivci španělského týmu oděni do červených dresů obsadili podniky typické pro místní a němečtí turisté a přistěhovalci v bílých dresech se sešli ve vyhlášených německých barech. Na 90 minut město utichlo a slyšet byl jen bzukot vuvuzel z televizí a výkřiky diváků. Po závěrečném hvizdu se v ulicích rozputalo veselí. Hlavní ulice se zaplnila troubícími auty a lidmi s vlajkami. Kašna uprostřed kruhového objezdu v centru města se stala cílem mnoha oslavujících...
A to samé ve větším měřítku se dělo i v neděli. Jen s tím rozdílem, že Holanďanů je v Cale o poznání méně než Němců. Takovou holandskou enklávou ve španělské Cala Ratjadě je restaurace Pasta Pasta, kde tento rok pracuji. Majitel je totiž Holanďan. Již od začátku mistrovství si šéf dal pěkně záležet na výzdobě. Samozdřejmě do oranžových barev. Všude balónky, vlaječky a jiné blbiny. Přenos bylo možné sledovat na 5 televizích. A tohoto fotbalového šílenství v Pasta Pastě jsem se účastnila i já. Můj španělský kolega z odpolední směny mě požádal o výměnu, aby mohl zápas sledovat "v klidu" s přáteli. Alespoň jsem se mohla vyspat po sobotní pařbě (souběžně tu totiž máme zase oslavy El Carme, o kterém jsem psala minulý rok). I přesto, že Pasta byla oficiálně holandská, kuchyně v Pastě byla španělská. Naštěstí do přestávky mezi poločasy opadl nápor objednávek a my jsme si také mohli užít infarktové utkání až do konce. V ulicích se pak slavilo a zpívalo ještě hodně dlouho po půlnoci. Španělé slavili historický úspěch. Jakožto mistři Evropy se stali i mistry světa a to poprvé v historii.
S mistrovstvím skončila i naše tipovací soutěž, o které jsem se zmiňovala minule. Bohužel mi v posledních utkáních nepřálo štěstí a z první pozice jsem se dostala někam na sednou. A ta již není finančně ohodnocena. každopádně jsem se ale stala jedinou ženskou na předních pozicích :-)

Vím, že jsem už dlouho nic nenapsala. Nějak mě po příchodu z práce, nebo z pláže, opouští spisovatelská múza. Ale brzy přijede brácha na dovču, tak sem třeba hodím nějaké fotky...

Jak se účastním mistrovství světa ve fotbale

Již skoro dva týdny probíhá mistrovství světa ve fotbale. Česko tento rok sice není jeho součástí (alespoň jsme hokejoví mistři světa) a Slováci si už pakují věci a míří zpět domů (to bylo keců ve slovenském tisku, jak jsou lepší než my...tím mě docela naštvali, takže mi ta jejich účast byla šumafuk), ale já se účastním docela aktivně. V práci jsme totiž rozjeli velkou tipovací soutěž "Porra mundial" na vítěze šampionátu. Každý zúčastněný (který zaplatí poplatek 25 €) vyplní tabulku s jednotlivými zápasy. Pokud se trefí do přesného výsledku, má 3 body, pokud jen uhodne vítěze, nebo remízu, má 1 bod. A ten, kdo bude mít na konci šampionátu nejvíce bodů, vyhrává 70 % z celkové vsazené částky (je nás asi 32, takže to dělá asi 650 €), ten druhý si odnese 20 % a třetí 10 %.
A světe div se, dnes ráno jsem se dostala na 2. místo a dnes večer jsem získala dalších 7 bodů, takže jsem zvědavá, na které pozici budu zítra ráno. První příčku zaujímá zatím majitel restaurace (de.il si vsadil dvakrát) ještě s jedním spolupracovníkem z noční šichty. Musím říct, že jsem jediná ženská, která se dostala tak vysoko :-). Tak doufám, že se udržím alespoň do 3. místa.
Tak takhle se tu v práci bavíme...

Mercado Medieval - Středověká slavnost 2010

Konec flákání, hurá do práce!

Tak mám za sebou první tři pracovní dny. Sezona už pomalu klepe na dveře a mně v pondělí skončily prázdniny. Občas už mi to nicnedělání lezlo krkem. Po minulém roce, který jsem strávila uklízením pokojů a chystáním snídaní v Hostalu Casbombu jsem se opět vrátila k ryze kuchařské činnosti předloňského roku. Ještě před mým odjezdem do Česka, kde jsem strávila týden a pak dva dny v Madridu, se mi podařilo sehnat práci. Naštěstí. Stále ještě visí krize v ovzduší a už jsem začínala mít strach, že nic neseženu. Samozřejmě jsem plašila. Koncem února na promenádě po zimě znovu otevřela restaurace Pasta Pasta, která platí za jednu z těch stylovějších. Přes zimu prošla velkou rekonstrukcí. Tak jsem se tam zašla zeptat. Šéf je Holanďan a je všeobecně znám svým nevypočitatelným chováním. Řekněme, že je trochu hogo fogo. Naštěstí jej ohromil počet jazyků, kterými hovořím (do počtu jsem uvedla i slovenštinu, haha) a poslal mě za šéfkuchařem Lucasem, že se máme nějak domluvit.

Výsledkem je, že budu dělat pizzu. Každý tam má svůj rajón. Jeden dělá saláty, jiný těstoviny a já budu dělat pizzu.

Takže jsem toto pondělí naklusala na půl devátou do práce, vyfasovala oblečení a začala se zaškolovat v chodu kuchyně. Naštěstí se v Pastě pracuje na směny a ne tak blbě, jako před dvěma lety v Café del Sol, kdy jsem měla tříhodinovou pauzu a pak naklusala na do práce znovu. Takže o půl páté mizím domů i s nějakým jídlem s sebou.

Mezipřistání v Madridu

Tak se zase po dlouhé době hlásím. Ale tentokrát ne z Mallorky, ale z Madridu. Celý minulý týden jsem byla na otočku v Česku a návratu na Mallorku jsem využila k poznání dalšího místa na mapě Evropy (stejně bych musela přesedat, přímé lety jsou neskutečně drahé). A volba padla na Madrid. Zabookovala jsem si tři noci v levnějším hostalu v centru města kousek od Plaza Mayor. Vybavení není nejmodernější, ale na pokoji mám TV a wifi. Hned po příjezdu jsem se vydala s foťákem do nočních ulic. A nestačila jsem se divit, jak to tu žije. Částečně to asi bude tím, že je sobota. Každopádně mě noční Madrid nadchnul, procházela jsem se uličkami a obdivovala majestátní paláce i stylové hospůdky. V jedné nedaleké tržnici to žilo. Stánky s jídlem a pitím byly obsypané lidmi. Vydala jsem se tam na čumendu a nechala se u jednoho stánku zlákat rybími chuťovkami. Ani jsem příliš nepátrala po obsahu nádivky, a tak jsem nevědomky ochutnala i chobotnici. Na tom tácu to z dálky vypadalo jako gyros. Abych pravdu řekla, chobotnici do svého jídelníčku zařazovat nebudu.

celou neděli jsem běhala s foťákem po městě a fotila nejen památky, ale i lidi (jak mi bylo doporučeno některými členy Spolku prostějovských fotografů, jehož součástí jsem. Prý mi jde živá fotka lépe, než krajiny.). Večer jsem padla mrtvá do postele s myšlenkou, že bych ten pondělní den mohla využít k návštěvě nějaké pamětihodnosti v blízkém okolí Madridu. Přece jen jsem si již centrum prochodila.
Nejdříve mě napadlo Toledo. Jen půl hodiny vlakem. Ale jelikož jsem neměla moc času si něco o tomto světoznámém a krásném městě nastudovat (únavou se mi zavíraly oči), tak jsem zvolila návštěvu kláštěra El Escorial v podhůří nedaleké Sierra de Guadarrama.

Měla bych ale více dát na různá znamení. Ráno jsem ani za boha nemohla najít zastávku autobusu, který by měl k Escorialu jet (jak jsem si našla večer na netu). Tak jsem se metrem přesunula na severní vlakové a autobusové nádraží a tam jsem již měla větší štěstí. Nakonec tam nejel autobus, ale příměstský vlak. Ještě mě čekalo menší drama, když až 2 minuty před odjezdem vlaku se na tabuli ukázalo, z kterého nástupiště. Do vlaku jsem nasedla docela zchvácená. A pak už jsem se nechala odvážet na severozápad. V dálce bylo ještě zasněžené pohoří. Po více než hodině jsem dorazila do malého městečka El Escorial a začalo další hledání. Tentokrát WC. Na to, že bylo pondělní poledne, bylo tam nějak podezřele poklidno. Když jsem vystoupala až ke klášteru, zjistila jsem proč. V pondělí je totiž El Escorial zavřený (stejně jako většina muzeí v Madridu). V tu chvíli jsem si nadávala, že jsem opět nedala na znamení a nezůstala raději v Madridu. Tak jsem si zašla do nejbližší restaurace na WC a objednala si bramboru s alioli, která nestála za nic. Tak jsem se prošla kolem rozlehlého klášterního areálu a po dvou hodinách jsem zase seděla ve vlaku směr Madrid. Tam jsem rovnou zamířila ke královskému paláci, který jsem chtěla vidět. Bohužel se vevnitř nemohlo fotit. Byl to docela zážitek, hlavně zbrojnice se všemi těmi brněními.

Karneval v Cala Ratjadě

Až z Rio de Janeira přišel do Cala Ratjady karneval. Součástí průvodu masek byla i brazilská show s bubny, brazilskou tanečnicí oděnou jen v podprsence a tangách (brr, té musela být zima) a ukázkou brazilského bojového umění capoeiry (tu je možné se i naučit - v posilovně, kam chodím jsou kurzy 2x týdně). Udivilo, mě kolik lidí se karnevalu zúčastnilo. Jen v průvodu jich bylo několik set, nemluvě o přihlížejících. Ani není možné, že by všichni pocházeli z Cala Ratjady a Capdepery. Lidé se sjeli i z okolí. Jediným nedostatkem karnevalu byla ta zima. Škoda, že se karneval nekoná v červenci.